V létech 1989 - 90 a dál, se rozhovory s kamarádem o směřování ČSSR staly vzrušené až vášnivé. Naše názory si byly tenkrát hodně vzdálené. Jeho včerejší povzdech: „My už se vlastně nemáme o čem hádat.“ Krátce a přesně popsal současnost. Celá ta léta jsme přátelé. Rozdílné názory s tím nic neudělaly.
Jak šly roky, jejich ostré hrany se obrušovaly, až k druhé části jeho povzdechu: „A takové to byly pěkné hádky.“ Naše pře jsme dokázali brát jako způsob třídění svých názorů. Nebyli jsme jediní. Dnes se stal odlišný názor výrazem nepřátelství a nenávisti. Skupina se stejným názorem se mezi sebou utvrzuje ve jejich pravdě, odmítajíc dialog s ostatními. Časté, nejvíc asi v rodinách, je příměří vyjádřené tichem. Souhlasím s tím, protože žádný politik ani politický názor nestojí za rozvrat v rodině.
Rozhodně nesouhlasím s hesly typu – PŘEMLUV BÁBU, PŘEMLUV DĚDKA. Nic hloupějšího neznám. Kdybychom se tenkrát s kamarádem, po tom našem „sametu“ rozešli v nenávisti, nikdy by se ani jeden z nás nedověděl, že se naše vidění světa přiblížila. Chraňme si vztahy, hlavně v rodinách. Nechme hádky a často předstírané vášně politiků před kamerami jim, kteří umí mistrně přejít do klidu. Je to jejich práce. My ostatní neztrácejme zbytečně a hloupě přátele. Tolerujme jiné názory. Reálný život sám je nejspolehlivějším opravářem našich názorů a snů.
Před léty mi starý vinař z jedné známé vinařské obce vyprávěl, jak ještě za císaře pána přijeli do jejich obce dva politici, každý z jiné strany. Jejich klání se konalo v narvané hospodě. Tento politický střet vyústil ve všeobecnou rvačku. Politici po prvních ranách pěstí a vším, co bylo po ruce, utekli přes výčep. Za hospodou spolu nasedli do připraveného kočáru a vyjeli směrem na Vídeň. Je to stále stejné. Ať je tato příhoda nám všem historickým poučením. Nenechme se pány vtáhnout na led ani do války.
Karel Petřík
Psáno pro Prvnizpravy.cz