Komentáře

Zdeněk Jemelík

bloger

Ještě naposledy kauza „Fremr“

Kauza „Fremr“ stále víří veřejným prostorem. Vynořují se stále nové a nové informace, zpochybňující způsobilost Roberta Fremra být ústavním soudcem.

Udivuje mě, že dosud na něj nikdo nevytáhl výroky o USA a Israeli jako možných pachatelích válečných zločinů. V zemi se svatováclavskou tradicí odvádění tributu císaři by nebylo nic divného na námitce, že jeho jmenování soudcem Ústavního soudu by mohlo kalit skvělé vztahy s významnými spojenci. Byl to ostatně důvod, proč jej nejmenoval ústavním soudcem Miloš Zeman. Nebyl bych překvapen, kdyby právě tato záležitost byla skrytou motivací štvanice. Pozoruhodná je skutečnost, že vystoupení dvou zatvrzelých odpůrců jmenování Roberta Fremra stačilo na znehodnocení usnesení pléna Senátu.

Zdeněk Jemelík: Klauniáda v Senátu

Převažující část mediálních projevů nabyla podobu štvanice, která má odvést prezidenta od myšlenky na jmenování Roberta Fremra. Korunu nepřátelskému úsilí nasadila Česká televize v pořadu Události, komentáře dne 7.srpna. Vystoupili v něm pouze odpůrci jmenování, mezi nimi prof. Helena Válková, která v poměrně nedávné době si zažila něco podobného a jako jediná byla odborností způsobilá jeho hříchy hodnotit. Nezazněl žádný argument ve prospěch jmenování. Ostatně také v jiných předcházejících pořadech převažovala vystoupení odpůrců. Výjimkou byli prof. Aleš Gerloch a Eliška Wagnerová, nepřehlédnutelné osobnosti, jejichž vystoupením se ale věnovala jen okrajová pozornost. Na absurditu jeho šikanování kvůli předlistopadové minulosti upozornil Jakub Železný. Celkově způsob informování České televize o případu proto považuji za setrvačné podřízení totalitním manýrům doby předlistopadové.

Nesmírný hluk kolem kauzy „Fremr“ slouží současně jako záclona, za kterou se skrývá projev nepotismu, jímž je jmenování Kateřiny Ronovské místopředsedkyní Ústavního soudu v den jejího jmenování ústavní soudkyní. V žádném případě nechci zlehčit její odbornou a osobnostní způsobilost k výkonu funkce soudkyně Ústavního soudu. Ale kdyby měla být místopředsedkyní obecného soudu, musela by být soudkyní aspoň pět let.

Prezident jejím jmenováním nepřímo projevil úsudek, že mezi stávajícími soudci není nikdo, kdo by byl způsobilý stát se místopředsedou. Zřejmě ji odměnil za podporu ve volební kampani, čili zneužil svou moc.

Případ Kateřiny Ronovské mě vede k úvaze, zda je skutečně účelné podřídit Ústavní soud moci výkonné do té míry, že jeho soudců se na mínění o výběru předsedy a místopředsedy nikdo neptá. Samozřejmě, také předsedu a místopředsedu obecného soudu jmenuje prezident republiky. Ale Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a má být strážcem ústavnosti i proti zneužití moci výkonné i legislativní. Proti obecným soudům je kolektiv soudců Ústavního soudu velmi malý. Jeho plénum je jakousi „radou pečlivě vybraných moudrých“. Přenesení práva volit předsedu a místopředsedy jako první mezi rovnými by bylo přirozeným uznáním výjimečné kvality tohoto shromáždění a významným posílením nezávislosti soudu. Vyžadovalo by to ovšem potřebné legislativní změny.

Zdeněk Jemelík